Drama jménem Coming out

Proč je coming out vůbec tak velká událost? Proč musí gay muž shromáždit odvahu, připravit si scénář, vybrat si ten „správný moment“ a pak čekat na reakci rodičů jako na verdikt soudu? Proč se musí obhajovat? A proč ti nejbližší lidí potřebují „čas na zpracování“, „smiřování se“ s tím, kdo jejich dítě nebo přítel skutečně je?

Odpověď je jednoduchá a znepokojivá zároveň: Celé to drama není o orientaci samotné. Je to symptom nemocné společnosti, která stále považuje heterosexualitu za normu a cokoli jiného za odchylku vyžadující vysvětlení, ospravedlnění nebo dokonce odpuštění.

Heteronormativita jako neviditelná klec

Od narození jsme všichni – gay i hetero – ponořeni do světa, kde se automaticky předpokládá, že každý chlapec jednou přivede domů děvče a každá dívka přivede chlapce. Rodiče od prvních let plánují budoucnost svých dětí v heterosexuálních barvách: svatba v kostele, nevěsta v bílých šatech, vnoučata, rodinné Vánoce kolem stolu s tchýní a tchánem.

Tyto představy nejsou zlomyslné. Jsou automatické, nevědomé, naprogramované celými generacemi. Heteronormativita je tak hluboce zakořeněná, že ji většina lidí ani nevnímá jako ideologii – je to prostě „jak to je“.

A pak přijde okamžik, kdy syn nebo dcera řekne: „Jsem gay“ nebo „Jsem lesba“. A najednou se celá ta pečlivě vybudovaná představa o budoucnosti rozpadá. Ne proto, že by se na životě toho člověka reálně cokoliv změnilo – on nebo ona jsou pořád stejní jako předtím. Mění se jen rodiče: jejich fantazie, jejich plány, jejich iluze o tom, jak „měl“ život jejich dítěte vypadat.

„Potřebuji čas“ – čas na co?

Když rodiče říkají, že „potřebují čas“, co tím vlastně myslí? Čas na zpracování čeho? Jejich dítě se nezměnilo. Stále je to stejný člověk se stejnými hodnotami, zájmy, sny a povahovou charakteristikou. Jediné, co se změnilo, je to, že rodiče konečně získali přesnější informaci.

Kdyby jejich syn řekl, že má raději rock než klasiku, nikdo by nemluvil o „procesu přijetí“. Kdyby dcera chtěla studovat filozofii místo medicíny, možná by byli zklamaní, ale nepotřebovali by měsíce terapie, aby se s tím „vyrovnali“.

Proč je to tedy u orientace jinak?

Protože společnost tisíce let učí lidi, že homosexualita je něco špatného, hříšného, neetického, nebezpečného nebo alespoň „divného“. I když se někdo považuje za tolerantního, tyto hlubinné předsudky nikam nezmizí. Sedí v podvědomí, ve vtipech, kterým se jako dítě smál, v komentářích, které slyšel na ulici, v mlčení, když se někdo v jeho přítomnosti opřel do „buzny“.

Když tedy rodiče říkají „potřebuji čas“, ve skutečnosti říkají: „Potřebuji čas dekonstruovat roky internalizované homofobie, přehodnotit své představy o normálnosti a postavit se své vlastní homofobii, o které jsem možná ani nevěděl, že ji mám.“

To není problém dítěte. To je problém společnosti, který rodiče nesou v sobě.

Strach z okolí: Co řeknou lidi?

Další vrstva dramatu kolem coming outu má často méně co do činění s orientací samotnou a víc se strachem ze společenského odsouzení. Rodiče se bojí, co si pomyslí sousedé, příbuzní, kolegové. Bojí se, že jejich rodina bude vnímána jako „jiná“, „problémová“ nebo „nezdravá“.

Tento strach odhaluje další symptom nemocné společnosti: kolektivní dohled a posuzování. Homogenita je ceněna víc než autenticita. Být jako všichni ostatní je bezpečnější než být sám sebou.

Rodič, který se bojí coming outu svého dítěte kvůli „tomu, co řeknou lidi“, ve skutečnosti přiznává, že názor sousedů je pro něj důležitější než štěstí a duševní zdraví jeho vlastního dítěte. Je to krutá pravda, ale je třeba ji říct nahlas.

Ztráta iluze, ne reality

Psychologicky je coming out pro rodiče často ztrátou – ale ne ztrátou dítěte. Je to ztráta iluze o tom dítěti, ztráta představy o „normální“ budoucnosti, ztráta kontroly nad příběhem, který si sami napsali.

Tady je ale třeba si uvědomit absurditu situace: Ta „ztracená budoucnost“ nikdy neexistovala. Byl to jen film v hlavě rodičů. Syn nikdy neměl v úmyslu se oženit s ženou, dcera nikdy neměla v plánu přivést domů kluka. Rodiče truchlí nad ztrátou něčeho, co bylo od začátku fikcí.

A místo aby uznali, že truchlí nad svou vlastní fantazií, obviňují dítě, že jim „vzalo“ budoucnost. To je manipulace, i když často nevědomá.

Absurdita „přijímání“

Představte si analogii: Váš syn vám řekne, že má rád pizzu. Řeknete mu: „To je pro mě těžké, myslel jsem, že budeš mít rád špagety. Potřebuji čas, abych to přijal. Možná se s tím časem smířím.“

Zní to absurdně? Přesně tak absurdní je „přijímání“ orientace.

Orientace není volba, není to životní rozhodnutí, není to fáze. Je to prostě fakt. Stejně jako barva očí, dominantní ruka nebo krevní skupina. Nikdo nepotřebuje čas „přijmout“, že jeho dítě má modré oči.

Pokud někdo potřebuje čas přijmout orientaci druhého člověka, problém není v tom člověku – problém je v jeho vlastních předsudcích.

Co kdybychom žili ve zdravé společnosti?

V ideálním, zdravém světě by coming out vypadal takto:

„Mami, v neděli přijde můj nový přítel“
„To je skvělé, co mám uvařit?“

Žádné drama. Žádné slzy. Žádné „smiřování se“. Jen normální, běžná informace o tom, kdo člověk je – přijatá se stejnou lehkostí jako informace o tom, jakou hudbu poslouchá nebo jaký obor chce studovat.

Takový svět neexistuje, protože společnost je stále nemocná. Homofobní, heteronormativní a posedlá představou, že existuje jeden „správný“ způsob, jak žít.

Symptom nemocné společnosti

Coming out je drama pouze proto, že žijeme ve společnosti, která:

• Stigmatizuje homosexualitu – ať už otevřeně skrze náboženství a politiku, nebo skrytě skrze vtipy, mlčení a absenci queer reprezentace.
• Považuje heterosexualitu za normu – a cokoli jiného za odchylku, která potřebuje vysvětlení.
• Učí lidi, že být jiný je nebezpečné – že bezpečí spočívá v konformitě, ne autenticitě.
• Dává přednost komfortu většiny před svobodou menšiny – kde „nevyčnívat“ je cennější než být sám sebou.

Dokud se tyto základní nemoci společnosti nevyléčí, coming out bude zůstávat traumatickou událostí. Ale je důležité si uvědomit: Trauma nepramení z orientace. Pramení z reakce společnosti na ni.

Co to znamená pro gay muže?

Pokud jste gay muž stojící před coming outem, nebo pokud jste jím už prošel a nesete jizvy z reakcí okolí, pamatujte:

• Není to vaše vina. Drama kolem vašeho coming outu je projekcí společenské homofobie, ne vaší chyby.
• Nemáte povinnost, aby se druzí cítili komfortně. Nejste zodpovědní za emoce rodičů, jejich strachy, nebo jejich předsudky.
• Vaše existence není kontroverzní. Jste prostě člověk, který miluje jinak, než většina. To je vše.

A pokud jste rodič, přítel nebo blízký člověk někoho, kdo vám řekl, že je gay:

• Nepotřebujete čas. Potřebujete odvahu podívat se na vlastní předsudky.
• Vaše dítě se nezměnilo. Změnila se jen vaše informovanost.
• Nejde o vás. Váš komfort, vaše představy, vaše plány – to vše je druhořadé oproti svobodě a štěstí člověka, kterého milujete.

Závěr: Kdy drama skončí?

Coming out bude drama tak dlouho, dokud bude společnost nemocná. Dokud budeme učit děti, že heterosexualita je „normální“ a cokoliv jiného „jiné“. Dokud budou rodiče automaticky předpokládat budoucnost svých dětí podle heteronormativního scénáře. Dokud budeme mlčet o queer lidech, jejich vztazích, jejich životech.

Změna začíná u každého z nás. U rodičů, kteří mluví o různých druzích rodin. U učitelů, kteří nezmiňují jen „maminku a tatínka“. U médií, která zobrazují queer lásku jako normální. U každého, kdo odmítne smát se homofobnímu vtipu.

Symptom nemocné společnosti nevyléčíme přes noc. Ale můžeme začít tím, že přestaneme předstírat, že coming out je drama kvůli orientaci. Není. Je to drama kvůli homofobii. A tu je čas vyléčit.